Tlak

Jak dlouho můžeme vydržet ?

Od malička je na nás vyvíjen tlak...

Ano, už když se rodíme na tento svět je na nás vyvíjen tlak. Jsme tlačeni ven z matčina lůna, ať chceme nebo nechceme. Jsem otcem dvou úžasných dětí a samozřejmě jsem byl u porodu obou našich dětí. Nemohl jsem v tom nechat svou ženu samotnou. Jako "prvorodič" nemá člověk moc představu o tom, co se všechno bude dít. Když jde vše hladce, je jedinec oproštěn od některých praktik, které se používají při porodu. Náš první porod nebyl úplně ideální. I když se dceři chtělo jít ven o nějakých pár dnů dříve, tak při samotném aktu zrození se v určitém okamžiku začala "loudat", po nějakém čase se porodní sestry, doktoři a přihlížející žákyně uchýlili k vytvoření hrubého tlaku na bříško a vytlačení dítěte ven. Pro mne jako přihlížejícího otce docela šokující záležitost. Popravdě jsem myslel, že vyletím z kůže a to nemluvím o ženě. Uklidňoval jsem se tím, že je to asi běžná praktika. Tento moment ve mě zanechal opravdu velký šrám. Ještě větší poznamenání to ovšem zanechá na novorozenci jako takovém.

Tlak vyvíjený na nás dál roste. Musíme přeci dodržovat pravidla a tabulky. Jestli dobře jíme, rosteme a prospíváme. Později se přidávají další věci, které by jsme měli dle tabulek v určitém věku umět např. pasení koníčků, převalovaní se, reakce na volání, plazení se, posazení se a mnoho dalšího. Pamatuji si jak byla žena smutná, když jsme náhodou nezapadali do tabulek a některé z dovedností se naše dcera naučila dělat později. Měla na to svůj pohled. Dnes si říkám, ještěže se to naučila, protože jinak by byla zařazena a zaškatulkována do nějaké diagnozy nebo psychické poruchy. Jak je v dnešní době zvykem. Když se dítě vymyká danému standardu, tak z něj uděláme autistu, nebo řekneme má ADHD atd...

Když jsem toto všechno pozoroval a prožíval jako otec, tak mne to najednou vrátilo do mého dětství. Do doby, kdy jsem chodil do školky a museli jsme pít "teplé mléko se škraloupem". Do doby pionýrů a lampionových průvodů, kam museli jít všichni jen proto, aby si na ně někdo neukazoval prstem. Oslovovat a zdravit soudružko učitelko. Chodit do školy a pilně se učit, aby z nás něco bylo a někam jsme to dotáhli. Někdy nám vybrali školu kam budeme chodit, aby to bylo lukrativní a nikdo se nás neptal, jestli to opravdu chceme. Nezajímali se, jestli chceme hrát závodně hokej, fotbal a nebo jezdit na koni. Celou dobu jsme všichni někam tlačeni a nuceni dělat věci, které se nám nelíbí a nesouzníme s nimi. Máme jít po cizí cestě.

Jak doba ubíhá, tak se mnoho z nás s tímto nastaveným režimem a obrazem společnosti smíří. Osvojí si ho a bere to tak, že je to v pořádku. Je to normální. Ráno vstaneme, uděláme dětem a sobě snídaní, vypravíme je do školy, školky a jdeme do práce. Po dobu toho, co se potomci učí "zajímavé" a "k životu mnohdy potřebné" věci, my stojíme za pultem, u pásu nebo řídíme firmu, vedeme pracovní týmy či řídíme nějaký projekt jen proto, že je to tak nastaveno a musíme do práce chodit. Prostě musíme. Vždyť do nás od malička vtloukají pořekadla " bez práce nejsou koláče" nebo "nic není jen tak, to si musíš zasloužit" atd. Mnohdy děláme práci, povolání, které nás nebaví ani se nám nelíbí, ale musíme. Necháváme se takto mlít tabulkami a celou společností. Neuvědomujeme si to, že co jsme se během svého vývoje naučili a osvojili si, tak pak předáváme dál. Našim dětem a dalším generacím. Spoluutváříme začarovaný kruh.

Někdo to může vydržet takto celý život a když se ho zeptáte, jestli byl vždy šťastný a naplněný, třeba řekne ano. U jiných se může vlivem potlačení vlastních pocitů nespokojenosti, nenaplnění, frustrace rozvinout třeba nějaká choroba, nemoc, rakovina, psychická porucha či se zvýšit množství úrazů. A to jen proto, že nenasloucháme svému vnitřnímu hlasu. Přestali jsme být se sebou v kontaktu. Bojíme se vyjít z řady a projevit se. Být sami sebou. Co by si o nás řekli ostatní? Jak by se na nás dívali?

Pokud se vám zdá, že vás práce nenaplňuje a nejste v ní šťastní, tak to změňte. Třeba máte problémy s partnerem, které vypadají být neřešitelné, ovšem vše se dá řešit. Každý se může spojit se svou duší a začít naslouchat tomu, co je jejím posláním. Vykročte na svou cestu svobody a štěstí. Pro sebe i příští generace. Nebojte se být jiní. Nenechte utlačit své pravé Já. Věřím, že i vy to zvládnete a oprostíte se od tlaků. Vykročíte ze své komfortní zóny. Nejste na to sami.