Miluj..

Miluj svou ženu, muže, děti. Miluj vše kolem sebe. Miluj sám sebe...

Tento článek bych chtěl zaměřit na cestu k lásce a k srdci.

Dnešní doba je velmi uspěchaná a hektická. Je na nás vyvíjen neustálý tlak společnosti a tak nemáme mnoho prostoru k nějaké sebereflexi, relaxaci či jinému ventilu, kterým by jsme si mohli ulevit a zbavit se tíže. Ono nám totiž mnohdy ani nezbývá dostatek volného času. Většinu dne trávíme v zaměstnání, řešíme stále dokola vzniklé situace, jsme ve stresu a unavení. Tento stres se v nás ukládá a roste. Nosíme ho pořád s sebou a tak když přijdeme domu z práce, kde na nás čekají často ještě další povinnosti, se tento stres, nervozita mohou stupňovat. Doma jsou kolem nás další lidé, kteří mohou mít úplně stejnou náladu nebo špatnou energii zrovna jako my a pak už je jen otázkou, kdy někdo z přítomných "škrtne a zapálí pomyslný oheň". Konflikt je na světě. Během hádky, afektu člověk řekne spoustu nehezkých slov, které zraňují, ubližují a nedají se vzít zpátky. Dokážeme takto ranit i ty nejbližší lidi které máme. Pokud se toto chování stane jakýmsi stereotypem, tak se velmi často začnou všichni navzájem od sebe oddalovat. Přestávají mít chuť trávit společně svůj čas. Postupně se vytrácí komunikace a dochází k odcizení. Jednoho dne se tak může stát, že zůstaneme sami v prázdném bytě. A přijde rozchod nebo rozvod.

V takových situacích není vzácným jevem, že se ještě víc uzavřeme, stáhneme se do sebe a začneme propadat depresím, chmurám, obalíme se negativní energií. Hodíme se do pozice oběti a necháme se litovat. Můžeme taky obviňovat toho druhého, že je to jen jeho vina, že on je tím důvodem úpadku vztahu, ať již partnerského nebo vztahu dítě rodič apod. Velmi rádi ukazujeme "prstem" na někoho jiného a to hlavně před druhými lidmi jen proto, aby jsme si stále zachovali dobrou, vlídnou tvář před ostatními. Nechceme vidět pravé skutečnosti a už vůbec si nechceme připustit, že jsme dělali něco špatně. 

Vždyť to přece není naše vina, že jsme doma se ženou, mužem nebo dětmi nekomunikovali. Nosili si problémy a starosti z práce domů, kde jsme je pak vyventilovali na ty nejbližší, protože oni snesou všechno a musí nás pochopit. Je úplně normální své starosti utápět v alkoholu a nechávat si vše uvnitř sebe atd.. Výmluv je opravdu mnoho a když člověk chce, je schopen vymyslet nepřeberné množství toho "proč".

Jestliže se začneme pomaličku přibližovat k této nebo podobné situaci, je důležité se zastavit. Zastavit se a zaměřit se sám na sebe. Začít u sebe a přijmout se takoví jací jsme. Každý máme a děláme chyby, což je lidské a stejně tak se každý z nás podílí na určitém vztahu. Nikdy není vztah jen o jednom z nás a pokud se najde takto jednostranně postavený vztah, je jen otázkou, kdy se tato nerovnováha projeví a začne docházet ke konfliktům. 

Komunikace je jedna z velmi důležitých věcí v každém vztahu. Pokud mezi sebou nekomunikujeme, tak nemůžeme vědět, co se v každém z nás odehrává. Vytváříme si domněnky a těm pak následně podřizujeme i naše chování. Málokdo z nás má telepatické schopnosti, na které by se mohl spoléhat a přitom komunikace je ta nejjednodušší věc, kterou můžeme udělat a zabránit tak "ztrátám na životě". Vím, někomu se říkají určité věci špatně. Mluvení o svých citech a pocitech je někdy složité, protože se můžeme stydět, nebo si myslet, že se nám někdo vysměje či ublíží, nepochopí nás. Hlavně my muži velmi neradi mluvíme o svých pocitech, co cítíme. Neradi otvíráme a rozdáváme svá srdce, jsme přece chlapi a chlap má zůstat chlapem. Tak je to v naší společnosti nastaveno. Hrajeme si na hrdiny a drsňáky, jen aby jsme nemuseli říkat, co je v nás a k tomu ještě projevovat své niterní pocity. Pánové nebojte se a změňte to. Bavte se o svém nitru, o tom co cítíte. Nikdo si nebude myslet, že jste bábovky nebo "měkouš či zženštilec".. :-)

Stejně tak i ženy se dnes vlivem postavení společnosti dostali více do mužských energií a začali ztrácet svou ženskou přirozenost. Změnil se jejich projev a způsob komunikace. Dochází více ke konfliktům a soupeření s muži pro nějakou úroveň satisfakce. Mnoho žen si sebou nese spoustu vnitřních zranění, která mají opět vliv na komunikaci a projev. I ony si v dnešní době začali hrát na hrdinky a superženy, které zvládnou naprosto vše. Miláčci uvědomme si, že nejsme sami a tak nemusíme předstírat naši dokonalost, tvrdost odhodlanost se vždy postarat o vše sami a nejlépe. Komunikujme a respektujme. 

Respektujme se jako rovný rovného. Když se budeme vzájemně stavět na stejnou úroveň, budeme se ctít a milovat, dokážeme přejít a zvládnout každou nástrahu na naší cestě. Vždyť žena nebo muž, partner, partnerka, manžel nebo manželka může být náš nejlepší přítel, společník, spřízněná duše, o kterou se můžeme vždy opřít. Osoba, v které najdeme pochopení, soucit, lásku, moudrost, cit, odvahu, ale také vřelou náruč v níž můžeme v klidu spočinout a sdělit svá trápení. Otevřme svá srdce a přijměme do nich lásku.