Hlasy duše

29.12.2019

"Utište svoji mysl s egem a zaposlouchejte se do hlasů své duše"....

Co jsme zapomněli?

Co si naše duše naplánovala a po čem touží? Kudy chtěla kráčet a kam jsme se vydali? Dokážeme se s duší zase někdy spojit a najít společnou cestu?

Bylo nebylo ....

Oba moji rodiče pocházejí z vesnice. Z malé dědiny vsazené do nádherné krajiny Bílých Karpat. Když jsem na svět přišel já, tak se rodiče odstěhovali do velkoměsta a v domě ve vesnici zůstali bydlet moji prarodiče. Máma s tátou nás s bratrem odvezli do Brna. Zde jsem vyrůstal, chodil do školy a trávil spoustu svého času. Vlastně jsem zde trávil všechen čas, kromě víkendů a většiny prázdnin. Na volné dny, kdy se nepracovalo se odjíždělo za babičkou a dědou. Pobyt na vesnici jsem si náležitě užíval a netušil jak moc mne toto místo poznamená.

Život ve velkoměstě byl samozřejmě plný adrenalinu, vzrušení a emocí. Dodnes si pamatuji naše dětské výpravy do okolních míst. Den za dnem se naše teritorium zvětšovalo a stejně tak přibývalo dobrodružných zážitků. Vybavuji si, jak jsme prozkoumávali staveniště, když okolo nás probíhala výstavba nových sídlišť. Nebo výpravy do cihelny, kterou po čase uzavřeli. Bylo toho mnoho. S přibývajícím věkem se bohužel jakési kouzlo vytrácelo. Dny zevšedněly.

Práce, práce a zase práce...

Studijní léta skončila a přišlo období pracovat. Ze začátku se to zdálo být jako příjemná změna. Člověk zase mohl objevovat něco nového, někde jinde. Nikdy jsem se práce nebál a vždy jsem se snažil odvést perfektní výkony. Za svou pracovní éru jsem si prošel spoustou různých profesí. Vždy, když jsem ukončil nějaký pracovní poměr, tak jsem si našel nový úplně jiný obor. Nechtěl jsem zabřednout do rutiny a dvacet, třicet, čtyřicet let dělat to samé u jednoho zaměstnavatele. Chtěl jsem objevovat.

Bohužel mi v té době nedošlo, že i když jsem čas od času změnil obor i zaměstnavatele, tak jsem se stejně dostal do rutiny. Rutiny všedního dne. Ráno vstát, jít do práce. Tam si oddělat to svoje a pak jít domů. Dát si večeři, jít s kamarády na pivo a spát. Ráno opět vše dokola, den po dni. A do toho život na sídlišti. Děs. Postupně mne začalo žití ve městě ubíjet. Začínal jsem být víc a víc nespokojený, bez nálady a chuti. Toto trvalo několik let a po narození mého prvního potomka se vše ještě umocnilo. Negace a pesimizmus mne zcela pohltil. Neviděl jsem cestu ven.

Pravda duše je v nás.....

Zastavení...

Měl jsem štěstí, že se mi podařilo potkat osobu, která mi otevřela oči a pomohla mi opět najít svou cestu. Má žena. Nejbáječnější a nejúžasnější bytost, kterou jsem mohl najít. Jsem vděčný osudu, že mi ji seslal, i když naše setkání bylo pro mne trochu bolestivé, ale o tom vám řeknu někdy příště... :-)

Díky mé ženě jsem přišel na to, že je čas se zastavit. Čas zvolnit a uklidnit své vnitřní hlasy. Nebylo to jednoduché a ze začátku jsem ani nevěděl, jak to mám udělat. Na jaký proud svého Já se napojit. Jak mám dojít ke spojení se sebou. Jak mohu slyšet hlas své duše. Bylo to pro mne velké vykročení do neznáma. Vyskočit ze své komfortní zóny a změnit směr.

S pomocí meditací, kraniosakrálních terapií, malování mandal, rodinných konstelacích a čtení různých knih jsem začal objevovat svou cestu. Bylo to hodně emotivní a bolestivé období než jsem zjistil příčiny, které mne ovlivňují a zadupávají mou duši co nejhlouběji, aby nemohla mluvit. Nebylo to snadné, ovšem stálo to za to.

Vracela se mi radost do života a chuť budovat svůj životní příběh. Porozuměl jsem věcem, o kterých se mi dříve ani nezdálo. Získal jsem obrovský nadhled a zároveň si uvědomil své dary, které jsem díky tomu všemu našel. S láskou jsem přijal vše, co mi bylo dáno a najednou jsem si začal uvědomovat kam mne má duše směruje. S rodinou jsme sbalili všechny naše věci a opustili velkoměsto. Odstěhovali jsme se do té malé vísky v údolí Bílých Karpat s nádhernou krajinou. Zde jsem opět šťastný a spokojený. A snad i moje rodina. Samozřejmě je stále co objevovat a cesta sebepoznání ještě není u konce...

Pokud se i vám pomalu vzdaluje smysl života a vaše energie, elán či radost se ztrácí nebo jste čím dál více nespokojeni, zkuste se na chvíli zastavit. Zvolněte a zklidněte svou mysl s egem, které překřikují hlas vaší duše. Dovolte si spojit se se sebou. Možná to nebude lehké. Pokud ovšem vytrváte, tak i vám se dostane darů. Předem vás musím upozornit, pokud nejste opravdu odhodlaní začít kráčet po jiné, nové stezce, tak to nedělejte. Vykročte až tehdy, kdy budete stoprocentně rozhodnutí.

Přeji vám mnoho úspěchu při konání svých kroků.